Svátek má: Mahulena

Zprávy

Velikost textu:

Držet hubu a krok po Tálibánsku

Držet hubu a krok po Tálibánsku

Přečetl jsem si hrůzné povídání, jak strejcové z Tálibánu chtějí tahat za uši afghánská media. Novináři mají týden na to, aby si rozmysleli, jestli chtějí kulku do hlavy nebo poklidné žití. Když nebudou Tálibán v médiích ostouzet, mohou žít, píše o současné situaci v Afghánistánu František Roček.

Ilustrační foto
26. června 2019 - 07:20

V pondělí 24. 6. 2019 Tálibán oficiálně vyhlásil, že média by neměla uveřejňovat to, co je „propagandou proti jejich bojovníkům“. Tálibánci se vyjádřili konkrétně: „Skupina varovala, že se zaměří na všechny lidi, kteří jsou spojeni s médii, pokud nadále uveřejňují informace proti Tálibánu,“ píší mediální kamarádi

Je to druhá výhrůžka. Poprvé, v roce 2016, vyhrožovali několika médiím, že neuctivě referovala o tom, jak Tálibánci vtrhli do města Kunduz, hlavního města v severní provincii Kunduz.

Oficiální reakce na hrozbu byla srandovní: „…soukromá média v Afghánistánu fungují soukromě a jsou nestranná,“ řekl Sediqullah Tawhidi, člen výboru pro bezpečnost novinářů. „Žádná skupina ani strana ani vojenská síla nesmí určovat, o čem bude naše práce. Pracujeme v souladu s platnými zákony Afghánistánu,  “ uvedla Zia Bomia, členka Afghánské národní unie novinářů.

Jsou to prohlášení o ničem. Rozhoduje strejda kalašinikov.


Prostě je občanská válka

Tálibánské prohlášení nepředstavuje nic nového. Ve válce dnes novinář není nestranný. Ovlivňuje širokou veřejnost. Když není na naší straně, je vlastně vojákem nepřítele.

Proto v lednu 2016 sebevražedný atentátník Tálibánu navštívil autobus se zaměstnanci soukromé televizní stanice Tolo v Afghánistánu. Zabil sedm novinářů. Proč? Takto prý produkuje propagandu pro americkou armádu a její spojence.

Novináři v Afghánistánu mají pestrý život: Jde po nich Tálibán, Islámský stát, naštvaní vládní úředníci, když přijdou mediálníci na nějakou levotu, a mocní místní bossové, nespokojení se zpravodajstvím. To, aby si vybrali, s jakou klikou budou držet, aby je ochránila… Ale vládní klika je moc neochrání.

Ale zatím je celkem klid. Letos v Afghánistánu byli zabiti zatím jenom tři novináři. Ale rok 2018 byl nejsmrtelnějším rokem od pádu režimu Tálibánu v roce 2001. Celkem 15 novinářů a mediálních pracovníků bylo zabito při sérii bombových útoků, které začaly počátkem roku, devět z nich během jednoho dne.



Tálibánský trik

Slavnostní ultimátum, aby byli novináři hodní, pokud nechtějí přijít o kejhák, považuji od Tálibánu za propagandistický trik. I předtím zastřelili každého novináře, který byl podle nich zlobivý, a dostal se jim na dostřel.

Domnívám se, že to je jenom další trik Tálibánu jak hrát oficiální vládě na nervy. I bez toho bezpečnostní a armádní síly nevědí kam dříve skočit, a po ultimátu, aby ještě více chránily redakce a novináře? Kde na to brát lidi?

Novinář bude vždy cílem


V knize „Bombardovat nemocnice je normální“ jsem v roce 2017 uvedl:  „Kdo v reálném čase manipuluje s informacemi, stává se integrální součástí bojiště. Pokud není na správné straně, je nepřítelem stejně nebezpečným jako voják.“

Dále jsem uvedl: „…Zpravodajství z jakéhokoliv bojiště je de facto součástí válečných operací, protože PR agentury od 90. let (od osvobozování Kuvajtu od irácké armády a od občanské války v oblasti Jugoslávie) přímo vytvářejí obraz bojiště pro své zákazníky – zaměstnavatele zasahujících ozbrojenců – ať jsou to vlády států nebo sponzoři válčících bojůvek. Cílem propagandistů (PR agentur) je vytvořit dojem o konfliktu podle přání zákazníka. Zastřelení propagandisty je z tohoto pohledu zastřelením účastníka konfliktu. Likvidace novinářů může být chápána jako „generální prevence“.

Proto je levnější zaměstnat ve válce místního kluka s mobilem. O nic se nejedná, je to jenom kšeft.…

Zcela jasně to řekl v rozhovoru fotograf Antonín Kratochvíl: „Hodně místních lidí v oblasti těch konfliktů má dneska mobily, na které dokáže fotit a posílat to agenturám. Hodně jich při tom umírá, ale je jich pořád víc. Navíc do konfliktů se dneska posílají stále méně takoví ti, bona fide‘ novináři, jako jsme byli my, aby zachytili něco nad standard. Důležitější je, aby všechno bylo okamžitě on-line. Ale já to chápu. Je daleko levnější mít tam nějakého místního kluka s kamerkou nebo mobilem přímo uvnitř, než tam posílat novináře. V Iráku jsem byl tři měsíce. A to stálo strašné peníze. Dneska to tam pokropí nějaký kluk na mobil a je to.“ (Luděk Staněk, Válečná fotografie se změnila. Místní kluk s mobilem je levnější než novinář, říká fotograf Antonín Kratochvíl, iHNed.cz, 16. 3. 2017).

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)